THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mám tu další typ pro milovníky rockové matematiky. Z krásného jihovýchodního cípu Kanady pochází kvarteto vousatých počtářů, kteří si rádi ujedou na nějakém tom intoxikačím večírku. Žánrově příbuzní nedávno recenzovaných DIOS TRIO nebo GIRAFFES? GIRAFFES! vyznávají také ryzí instrumentální formu skladeb. To porovnání s DIOS TRIO se přímo nabízí. Oproti nim jsou ale hračičkové z Toronta méně epičtí a více ožrale rozpustilí. Kytary se tu velmi často honí jako májová koťata po zahradě a zastaví se jen ve chvílích, kde jim cestu zatarasí nepravidelné stopky bicích. Vše ale instrumentálně sedí na zadku jak se sluší a patří.
Většinu materiálu tvoří tapované kytarové řetízky, na kterých se mi velmi líbí právě to, jakým způsobem se proplétají a vzájemně doplňují. Oproti minulému studiovému zářezu „Stab the New Cherry“ se i výrazně pročistil zvuk, který je nyní šťavnatější a lépe přenáší odlehčenou pacifistickou atmosféru, jež z materiálu vyvěrá i z těch několika splašenějších částí, kde mívám často pocit, že si kluci naložili více šnapsu než unseou. Ale ono je to vlastně na té hudbě fajn. Zapalte si eukaliptový list, tu nejlevnější whisku, co ve večerce měli pijte rovnou z lahve a pusťe si „You Wanna Kiss About It“. On se pak všechen ten všední mumraj kolem vás trochu srovná.
7 / 10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.